10. Atomové ponorky

Když jsem se před lety ucházel o místo v jednom projektovém ústavu, pravil mi přijímací úředník: „U nás se projektuje všechno. Když bude potřeba tak i atomová ponorka,“ a zasněně se zahleděl do údolí, kde se kdysi nacházelo moře. A nebyl sám, koho lákalo tajemno a neznámo. Vždyť plavit se na palubě ponorky je dosud vyhrazeno jen vyvoleným.

Turtle

Od prvního vynálezu ponorky vytvořené z tulení kůže, do které se údajně vešli tři piráti, uplynulo 500 let. Následovali další snílci. Leonardo da Vinci svůj plán ponorky nikdy nezveřejnil z obavy před zneužitím jako nástroje zla. Knižní kapitán Nemo z Nautila z románu Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem se naopak před zaostalým světem předváděl a proháněl se v hlubinách. Američané v roce 1776 (vyhlášení nezávislosti na Velké Británii) podnikali s ponorkou (Turtle), která vlekla miny na laně, nájezdy na britské lodě, které blokovaly bostonský přístav. Napoleon měl k ponorce krůček, ale historie mu jaksi nedopřála více času. Také ruský mužík nelenil a vyrobil něco, co skutečně plavalo pod vodou a útočilo na turecká válečná plavidla. A tak bychom mohli v legendách ale i opravdových příbězích pokračovat až do dnešní doby, bohužel již vždy spojených s válečnými akty.

Skutečná ponorková válka začala až za 1. světové války, kdy německé U-booty decimovaly obchodní loďstva nepřítele. Po potopení amerického parníku Lusitanie, vstoupily Spojené státy do války a protiponorkové zbraně a čidla – hlubinné bomby a sonary – nabyly na významu. Po ukončení války si vítězové rozdělili německé U-booty a vypadalo to na konec vojenských ponorek. Špatně uzavřená versailleská smlouva bohužel umožnila, aby se historie opakovala. 

Německá ponorka

A tak 20 let poté se ve stejném oceánu a mezi stejnými aktéry odehrávalo pokračování ponorkové války tentokráte v tragičtějších dimenzích . Jen v roce 1941 se německým ponorkám podařilo potopit 471 spojeneckých lodí. To britskou admiralitu konečně vyburcovalo. O rok později našli Němci v jednom sestřeleném britském bombardéru malý radar, který umožňoval zaměřování ponorek i ve tmě. Ponorková válka byla nadále díky stále dokonalejší protiponorkové obraně obtížnější a riskantnější.

*

 Soupeření mezi velmocemi ve zdokonalování technických parametrů ponorek nikdy neskončilo. Studená válka měla také své priority. Šlo o úpornou snahu vyrobit tichou a zároveň rychlou ponorku. Vymyslet komunikační systémy bez rizika prozrazení. Dosáhnout možnosti hlubokého a časově neomezeného ponoru. A tady nastal u klasických ponorek neřešitelný problém.

 Byl to problém pohonu. Žádný z dostupných pohonů, ať to byl dieselový, peroxidový či benzinový neumožnil ponorce potřebnou rychlost a dlouhodobé setrvání pod vodou. Tyto pohony vyžadovaly vzduch, doplňování paliva a odvod výfukových zplodin. Max. rychlost 17-20 uzlů, hloubka ponoření 300 metrů, setrvání pod vodou max. 30 hodin.

Obrat přišel až s Fermiho úspěšným experimentem štěpení jader uranu ve 40. letech. Chvíli trvalo, než někdo z armády pochopil oč jde. Motor, který nic nespaluje, který pracuje bez kyslíku, který nehlučí a nevyžaduje měsíce doplňování paliva? To je přece ideální motor pro ponorky!

Psal se rok 1957, kdy se svět dozvěděl, že první atomová ponorka Nautilus podplula ledový příkrov Arktidy z Tichého do Atlantského oceánu. Předcházel tomu rok 1954 – rok křtu  ponorky lahví šampaňského první dámou US, zkušební plavby a úvahy o tom, jak připravit tuto podmořskou laboratoř na bojové podmínky. Výkon pod vodou na zkušební trase 2600 km dlouhé za 90 hodin byl pro válečné námořnictvo vyhovující.

Rusové začali se stavbou atomových ponorek údajně v roce 1953, oficielní oznámení o jejich existenci pochází až z roku 1960.

 *

Při pohledu na ponorku se každému tají dech. Působí démonicky a při představě, že tento na první pohled netečný ocelový doutník umí vypustit v průměru šestnáct raket, z nichž každá nese deset hlavic, které se po určité době po odpálení rozdělí a pokračují k cíli samostatně s doletem 6 tisíc kilometrů, zůstává rozum stát. Atomová apokalypsa na 160 místech najednou.

Víka trubic balistických střel - Ohio

Tento plíživý a těžko zaměřitelný zabiják je ale po dlouhé měsíce plný života. Při své délce 160 metrů, šířce 10 m a ponoru 11 m (ponorky třídy „Ohio“) hostí ve čtyřech podlažích 140 mužů posádky včetně 14 důstojníků. Zadní třetina ponorky patří strojovně a reaktoru, ve střední části je usazeno 24 trubic pro rakety a horní patra přední části si zabralo velitelské a řídící centrum, dolní pak torpédomety. Špičce ponorky kraluje koule pasivního sonaru. Místnosti pro posádku jsou všude tam, kde je trochu místa, dokonce i v prostoru se střelami Trident. Zajímavostí je dvojitý trup. Vnitřní je tlakový (vydrží až 30 ti násobek atmosférického tlaku), vnější je jen hydrodynamickou obálkou zajištující efektivní pohyb. Meziprostor obálek se při ponoření zaplavuje.

Ruská atomová ponorka Severodvinsk

Ocelovým městem lze nazvat útočnou ruskou atomovou ponorku třídy „Akula“ (Typhoon). Svou délkou 171m, šířkou 24 m a hloubkou ponoru 12,5 m je jednoznačně největší ponorkou na světě. Umožní ponoření až do hloubky 450 m a jejích dvacet balistických střel a 24 torpéd, dva tlakovodní reaktory s turbinami, dva sedmilisté lodní šrouby, dvojitý plášť ji dělají téměř nepotopitelnou. Přesto je vybavena únikovou kapslí. Další jaderná ponorka Severodvinsk nové generace umí sestoupit do hloubky 600 metrů a bude vyzbrojena okřídlenými raketami zvětšeného dosahu. Tyto hypersonické rakety s pohyblivou trajektorií letu jsou určeny k útoku na letecké cíle.

Pro nás bude nejzajímavější pohonná jednotka atomové ponorky. Proces výroby elektrické energie je stejný jakou u pozemské jaderné elektrárny. Reaktor ohřívá primární chladivo (vodu), které předává v parogenerátoru teplo vodě sekundárního okruhu ke generaci páry, která pak roztáčí turbinu. Elektrický generátor spojený s turbinou vyrábí elektrický proud, který slouží k napájení všech elektrospotřebičů a zároveň k napájení baterií, které při výpadku slouží k náhradnímu napájení. Lodní šroub může být poháněn elektromotory nebo častěji je hřídel lodního šroubu napojena přímo na turbosoustrojí. V případě dvou lodních šroubů je použito dvou reaktorů. Výkon reaktoru se pohybuje dle typu od 40 do 90 MW.

Na některých amerických a ruských ponorkách se experimentálně používaly reaktory chlazené tekutým kovem. Zatímco Američané se z důvodu zajištění bezpečnosti od reaktorů chlazeným tekutým sodíkem vrátili k vodovodním reaktorům, Rusové nadále provozují několik svých ponorek s reaktory chlazenými tekutým olovem.

Havárie ponorek je vlastní kapitolou. Mizely nenávratně v hlubinách v dobách války i míru. Mnohdy nevysvětlitelně, jakoby padly za oběť bohu Poseidonu. Takový osud potkal pýchu US Navy – ponorku Thresher (1963), izraelský Dakar (1968), téhož roku francouzskou Minervu a americký Scorpion. Havárie ruské útočné ponorky Kursk třídy Oskar II s 118 oběťmi byla tragedií roku 2000. Ať již šlo o nezdařený experiment s torpedy v torpédovém oddíle nebo o konflikt s US ponorkou Toledem, veřejnost se pravdu nedozvěděla.

*

Každý, kdo se ponoří do četby o válečných ponorkách, se zhrozí toho, jak složité a zároveň zákeřné byly v době studené války obranné a útočné plány obou velmocí pomocí útočných, stíhacích a hlídkových ponorek. Tak např. posláním US ponorek třídy „Los Angeles“ bylo zabránit sovětským ponorkám opustit domovské přístavy Murmansk a Vladivostok, sledovat sovětské flotily, odposlouchávat nepřítele, zaměřovat a potápět hladinová transportní plavidla. Sovětské útočné ponorky zase vědomě přitahovaly pozornost použitím aktivního sonaru nebo hlučnými manévry, aby odstínily ponorky s balistickými střelami a ty mohly tiše a nenápadně proplout. Samozřejmě tím obětovali prozrazenou ponorku.

Provokace třením jedné ponorky o druhou, tzv. třecí válka, byla běžná a tyto nebezpečné hrádky neměly daleko k odpálení torpéd. A co připomíná zcela science-fiction, je schopnost vystřeleneho torpéda vyletět nad hladinu a kilometry pokračovat v letu ve vzduchu, poté se opět ponořit a v hloubce zasáhnou nepřátelskou ponorku. Prý se tím ušetřil čas.

Když tvůrci atomové ponorky jásali nad schopností ponorky zmizet na dlouhé měsíce z očí svých pronásledovatelů hluboko pod hladinou, netušili, že budoucí družice vybavené infrakamerami tuto přednost zhatí. K chlazení jaderného bloku je totiž potřeba velkého množství vody. Využívá se mořská voda, která pak značně oteplená se vytlačuje zpět do moře. Vzniklá tepelná stopa je pro infradetektory lehce zjistitelná. Také supercitlivé sonary rozmístěné hustě na pobřeží kontinentů úspěšně vyhledávají blížící se nepřátelské ponorky. Jsou schopny zaregistrovat i výstřel z pistole po vodou na několik tisíc kilometrů.

Ruská atomová ponorka Typhoon

A jaká je budoucnost atomových ponorek? Na tuto odpověď si budeme muset ještě počkat. Pracuje se na nejtišší ponorce, která bude patrně z keramické hmoty, rychlost bude kvůli hluku minimální, technologie i obsluha bude zjednodušena a její strategické nasazení změněno.

A pokud ponorky někdy odloží své atomové balistické střely a torpéda  a začnou se věnovat ušlechtilejší práci jako jsou podmořské výzkumy nerostných surovin nebo turistické plavby po stopách kapitána Nema, pak možná i bůh mořské říše Poseidon bude nad nimi držet ochrannou ruku.

 (Zdroj: T. Clancy/Submarine, Z. Dobřichovský/Ponorky vyplouvají, CH. Chant/Submarine Warfare today)

Poznámka: Předchozí díly seriálu Vše o jádru najdete v rubrice SERIÁL