Kniha jako vánoční dárek

2. úryvek z humorně-poetické knihy Sametová flétna nás přenese s trojicí atomových expertů do tajemného Petrohradu (Leningradu).

… Turbovrtulové letadlo IL-18 se stovkou cestujících na palubě udělalo oblouk nad Finským zálivem, pravým křídlem opsalo křivku nad doky Vasiljevského ostrova a nad Tallinským „šosse“ ve směru od města přistálo na letišti Pulkovo 18 km od Leningradu. Řev čtyřmotorového letadla a nervy drásající vibrace nýtů vnitřní vystýlky umlkly a letadlo tiše rolovalo k letištní budově. Cestující nastoupili do přistaveného autobusu a po několika metrech jízdy vystoupili u dveří odbavovací haly.

Za celní kontrolou nervózně přešlapoval štíhlý muž s vystouplými lícními kostmi, vojenského držení těla a v elegantních černých šatech, z pod kterých vyčuhovala tepláková bunda. Čekal na skupinu zaměstnanců Atomprojektu z Prahy, která přijížděla na několikaměsíční pobyt věnovaný spolupráci na projektu první jaderné elektrárny v Československu.

Atomoví specialisté Bob, Alex a Tom se spěšně protlačili davy lidí, aby bez dlouhého čekání zaujali přední místa před celní kontrolou.

 …………

 U štíhlého muže vojenského držení těla byl první Alex.

„Zdravstvujtě. Ich bin von… Ja z grupy…“ zakoktal vícejazyčně.

„Zachar, načalnik inostannovo otdělenija,“ zamračeně se představil náčelník zahraničního oddělení. Germánský jazyk mu připomněl dlouhá služební léta v zahraničí a nutnou ostražitost.

„Budem ti říkat Cukerín,“ v duchu při představování bleskově zařadil Tom náčelníka zahraničního oddělení do své databáze přezdívek.

Ze střeženého prostoru letištní budovy se konečně vypotácel Bob. Na dotaz Cukerína, jakou linkou přiletěli, nepřítomně odpověděl:

„Luftwaffí!“ Měl na mysli východoněmeckou společnost Interflug.

Po tomto entrée vyhlásil Cukerín pohotovost prvého stupně.

„Tak na tyhle tři si musím dát obzvlášť pozor. Ty nepustím z dohledu,“ řekl si bývalý politruk sovětské armády odhodlán uplatnit své zkušenosti i z jiných činností, kterými dbal na bezpečnost svého lidu.

Trojlístek nelenil a v dalších dnech se plně zařadil do pracovního procesu v leningradském Ústavu. Alex, specialista na potrubní systémy elektrárny, se soustředil na slabé články řetězu spolupráce, na černý valutový trh ve městě a na četbu právě vydaného románu Kmotr, ze kterého hodlal čerpat náměty pro volný čas. Po týdnu oznámil důležité zjištění. Projekt není zpracováván podle podkladů uváděných v protokolech, ale podle projektu jiné sovětské jaderné elektrárny. K nelibosti vedoucích rozvířil odbornou diskusi a byl přeřazen na jinou práci, která časově znemožňovala nepatřičné analýzy. Změna náplně práce mu umožnila bádat v oblasti optimalizací systémů a tak po několika týdnech bádání oznámil další důležité zjištění. Systémy jsou předimenzované a některé by naopak řešil s větší provozní bezpečností. Tohle byla již troufalost a Cukerín začal kontrolovat jeho styky. Marně. S nikým se zatím nestýkal.

Bob, specialista na úložiště jaderného paliva, se především zajímal o možnosti tréninku na ledě leningradské sborné a možnosti plaveckého tréninku v synagoze na Něvském prospektu, jejíž hlavní prostor byl přebudován na lázně s plaveckým bazénem a lákal představou skoků z kruchty do vody. Vybaven nakažlivým smíchem a výbornou znalostí několika světových jazyků a azbuky budil zájem hotelových telefonistek, které odposlouchávaly telefony a pod nejrůznějšími záminkami mu začaly samy volat. Chtěly si povídat nebo jen vyzvídat, ale měly naději jen v případě, když na sebe prozradily, že jsou blondýnky. K blondýnkám měl od mládí zvláštní vztah a cokoliv špatného jim odpouštěl. Cukerín se snažil zoufale najít v jeho známostech nějaký systém, ale když některé blondýnky volaly až z pobaltských republik a Bob ho v telefonu zmátl dokonalou napodobeninou ženského hlasu, zanechal všech nadějí.

Tom, diplomovaný studií britské jaderné elektrárny v Blackpoolu a vytrénovaný životem k disciplíně a odpovědnosti, spolehlivě plnil své pracovní poslání a přesně dodržoval pracovní harmonogram dne. Ráno posnídal v kantýně Ústavu gruzinský čaj a tvrdé pečivo – kolco, které o svačině vystřídal sladkou smetanou, jejíž nevídanou hustotu kontroloval sklenicí obrácenou dnem vzhůru. K obědu konzumoval skopové, které by doma nikdy nepozřel, a večer vyráběl husté polívky, protože sortiment v bufetech byl omezen jen na „butěrbrody“, které od svých německých příbuzných měly vypůjčen jen název. Během pracovní doby dodržoval nařízení Ústavu nenavštěvovat jiné kanceláře, nepohybovat se volně v jiných patrech Ústavu a stýkat se jen s přidělenou konzultantkou, růžolící Zojou. Také respektoval preventivní opatření Cukerína, které vylučovalo náhodný styk s mladými pracovnicemi Ústavu.

………..

Tom procházel obrazovou galerií v Ermitáži. Stranou mezi sloupy seděla skupina studentek leningradské univerzity a do svých skicáků zachycovala křivky klenutých stropů s mohutnými sloupy. Když se vracel nazpět, seděla tam již jen jedna a úporně gumovala. Zlostně pohazovala hlavou a svými dlouhými zrzavými vlasy vytvářela kolem sebe do zlatova zbarvený vějíř. Tom přistoupil blíže, podíval se na zbytky kresby a zeptal se:

„Eto čto?“

Patrně vyslovil tuto inteligentní otázku s nemožným přízvukem. Studentka se rozesmála, sklapla skicák a zvědavě opáčila:

„A vy odkuda?“

Když kráčeli po náměstí Zimního paláce, všiml si, že její nedbalé oblečení zakrývá téměř ideální postavu. Štíhlé tělo s většími pevnými ňadry, klenuté čelo, nosánek andělíček, lehce pihovatá. Přes rameno pletená brašna, kterou všude ve světe nosili jen umělci. Vypadala velmi mladě a Tom váhal, zda se nezeptat na její věk, když ji zval do baru. Stejně odmítla. Otec je původem Estonec a v rodině se nesmí pít alkoholické nápoje. Má zákaz chodit i do hospod.

Po této informaci přeladil Tom okamžitě své úmysly na poetickou vlnu a pokračovali v procházce. Role průvodkyně se jí zalíbila. Po pravé ruce stará část Zimního paláce, kterou dobyli bolševici v listopadu 1917 při říjnové revoluci, jak se učila v dějepise. Skutečnost byla jiná. Boje o Zimní palác se nekonaly. Bolševici vnikli bez boje do nechráněné budovy se zbytky prozatímní vlády. Pak zatkli 27 vojáků oddílu junkersu, znásilnili ženský batalión a palác vydrancovali.

Dívka sledovala jeho pohled:

„To je Petropavlovská pevnost s chrámem Petra a Pavla. Tam jsou pohřbeny carské rodiny včetně Petra Velikého.“

O chybějící poslední carské rodině – Romanovcích, která za Velké říjnové revoluce skončila postřílená a rozsekaná na kusy v šachtě v Jekaterinburgu na Sibiři, nemohla vědět.

Za mostem ukázala Vasiljevskyj ostrov, dříve Děkabristů, a rozpovídala se. Tam bydlí. Jmenuje se Lena po matce. Otec při obsazení Estonska sovětskou armádou a po následných pogromech raději prchl do Ruska. Paradoxně zde bylo bezpečněji. Mnozí v Sověty okupovaném Estonsku dopadli hůře. Své estonské příjmení Stone změnil za příjmení své ruské ženy. Rodiče žijí odděleně. Ona má na ostrově svůj byt, vlastně jen místnost v rozdělené „komunalnoj kvartire“.

Když Lenu doprovodil k jejímu domu a čekal, že ho pozve nahoru, vyčetla z tváře jeho myšlenky a se škodolibým úsměvem pravila: „Někdy tě pozvu nahoru.“

Objevovala se náhle, nepravidelně a šokovala ho bláznivými nápady. Jednou chtěla, aby ji doprovázel na školní bramborou brigádu a nechápala, že cizinci nesmí bez povolení opustit leningradskou oblast. Podruhé s ní musel prosedět několik hodin u pobřeží Finského zálivu na haldě čerstvě nařezaných fošen, inhalovat vůni dřeva s tekoucí pryskyřicí a hledět do mořských dálek. Když se v zálivu utrhla ledová kra s rybáři, protože navrtali díry v ledu blízko sebe, a zachraňovali je vrtulníky, byli také u toho.

V období bílých nocí byla posedlá představou tance na lodi, která směřuje do nitra zapadajícího slunce, se kterým se vylodí o dvě hodiny později na jiném místě téhož moře. A když jí Tom přání splnil a protancovali spolu celou první polovinu noci na palubě lodi Družba ve Finském zálivu, usnula únavou v jeho náruči a neviděla zapadat ani o dvě hodiny později vycházet to tajemné slunce.

Svou čistou duší a dívčí naivitou pokorně přijímala svět kolem, aniž vnímala jeho tragédii. Měla svůj svět ráda, ale tušila, že existuje i jiný. Umění vitráží jí dovolilo pohlédnout na svět v jiných barvách a svým uhlem a skicákem tvořila svět, který byl lepší.

A když konečně Toma pozvala nahoru do své jediné místnosti „komunalnoj kvartiry“, stala se z ní žena hostitelka drsné reality. V každé místnosti jedna rodina, společná kuchyně, ve které každému patřil jeden stůl, vařič, elektrická zásuvka a elektroměr. Pro všechny jedno WC a koupelna.

V té první noci na něj padala ze stropu na nahá záda plochá zvířátka, jejichž rychlost sání lidské krve již jednou poznal. Smála se jeho zděšení a vesele pohazovala hlavou, až její dlouhé vlasy zcela zakryly její nahé tělo. Do rána pak seděl u jejího stolu s malou lampičkou, prohlížel si její černobílé akty vyfotografované proti světlu, ve tmě, v mlze, v dešti i v plné nahotě a přemýšlel, co řekne své matce, která měla jediné přání, aby se nezamiloval do nějaké dívky z těchto končin.

Nakladatelství Regia, www.nakladatelstvi-regia.com , www.kosmas.cz, www.knizniweb.cz, www.dobrovsky.cz