Miliónový Dodge s hvízdajícím okénkem

Napínavý víkendový příběh českého vědce na jaderně-matematické stáži v americkém Austinu

„A tenhle by se Vám nelíbil?“, ptá se zaměstnanec půjčovny automobilů. Super-luxusní zánovní sporťák v retro stylu, kupé (pro neznalé: jen dvoje dveře), nízká okénka bez rámu, evokující málem kabriolet, která při otevření trochu sjedou dolů a při zavření zajedou rovnou do těsnící gumy karosérie, šedivá metalíza, 18-palcová litá kola, 225 mm pneumatiky a pod kapotou 3,5 L, 6 válců a 250 koní. Za 20 dolarů/den, no neber to, když nemají po internetu zamluvený vůz (s osobní dodávkou, kterou mi nabízeli předtím, se mi tedy opravdu do hor jezdit nechce).

Jenže to auto má spotřebu! Ani ne tak na dálnici, kde si při 100 km/h motor brumlá na 1600 otáčkách. Ale když člověk popojíždí po národním parku od naučné cedule/stezky po naučnou ceduli/stezku, od výhledu k výhledu, od kaktusu k cedru. To ručička palivoměru letí k nulové hodnotě závratným tempem. Člověk by pomalu řekl, že tomuhle auto je jedno, zda stojí nastartované na místě či jede stovkou… Je to krásné svezení, ale jeden detail přeci jen kazí výsledný pocit: z řidičova okénka se line neustálá meluzína, takové permanentní hvízdání.

 ◊◊◊

 Je už neděle odpoledne, vše jde podle plánu, naprosto přesně, jako švýcarské hodinky. Ještě jedna zastávka cestou od Ria Grande (měsíc neplul, byl den) a pak už rychle zpět do centra parku k informačnímu středisku a hlavně k sousedící benzínové pumpě, ta ručička se snad opravdu zbláznila, začíná nebezpečně olizovat nulu. Ještě abych tak zůstal uprostřed téhle nádherné, ale naprosto opuštěné samoty bez benzínu… Beztak se kazí počasí a zvedá se celkem slušný vichr. Vskutku, je to úžasné, během 5 minut je původně modrá obloha ocelová a neprůhledná, to ta mračna rozvířeného písku.

„Před chvílí vypadnul proud. Zkuste vydržet,“ prohlašuje mohutně potetovaný obtloustlý pumpař. Takže z tankování, aspoň prozatím, nic nebude, neboť bez proudu pumpa nepumpuje. Začíná se rýsovat komplikace… Tak přeci jenom, žádné švýcarské hodinky.

„Stává se nám to tu docela často“, odpovídá dále ochotně na moji otázku. Což se dá očekávat, neboť nejbližší osada (městem ani městečkem se tohle rozhodně nazvat nedá) je odsud 100 km a elektrické vedení jde zásadně vzduchem, pokud možno na sto let starých dřevěných sloupech, které se v případě vichru lámou jako sirky. Zde všechna čest českým energetikům (!); za zdejší stav může konkurence, která ženy ceny a tudíž i marže ukrutně nízko. Stoletý dřevěný sloup je zcela jistě levnější než moderní ocelová konstrukce či dokonce podzemní kabel… V naprosté většině případů je konkurence dobrá a máme se díky ní skvěle, ale troufám si říct, že v tomhle tedy ne… „Máte šanci, že to za 5 minut zase naskočí. Ale někdy to trvá až dva dny…“. Tím mě pumpař příliš neuklidnil.

Poslušně „vydržuju“, co to jde, ale po hodině a půl pendlování mezi informačním střediskem a pumpou začíná být jasné, že proudu se dnes už asi nedočkáme. Postupně zjišťuju situaci, ale ani v informačním středisku ani nikde jinde zjevně žádný záchranný kanystr z benzínem nemají. A proud nejde v celém parku, v 50 km okruhu. Navíc se blíží šestá a informační středisko se pomalu vyprazdňuje a připravuje na zavření. Takže přistupuju k poslední variantě a začínám škemrat po návštěvnících.

Postrojený Austinčan s aspoň dvoucentimetrovým zeleným kolíkem v uchu je můj zachránce! A za „galon, ale spíš dva“ (asi 3,5 – 7 litrů) benzínu rezolutně odmítá jakoukoli odměnu. I když já bych platil zlatem! Zvu ho alespoň do Prahy a lichotím mu, že jestli někdy snil o tom, že zachrání opuštěného trosečníka uprostřed pouště, tak se mu to právě splnilo… 

◊◊◊

 S daným množstvím benzínu ovšem nastává zásadní otázka. Dojedu až do té nejbližší 100 km vzdálené osady? Jestli ty galony byly dva, tak s lehkou nohou snad ano, ale jestli byl jen jeden, tak ne… Mapa říká, že po 55 km cesty je 10 km vpravo nějaká miniosádka s pumpou (a snad i ubytováním), ale jestli tam ta pumpa opravdu je, bude otevřená a hlavně, půjde jí proud, to je ve hvězdách.

Moje drahocenná polovička by toto nerozumové řešení zcela jistě zavrhla, vyhrála by jízda na jistotu do té osádky cestou. A měla by zcela jistě pravdu. A měla by bývala měla pravdu, jak již čtenář zcela jistě tuší… Jenže já se tak nějak kloním k tomu to zkusit, jít do neznáma za překvapením, tajemstvím, i když mě to možná bude stát trable. Ale hlavně bude zábava, vzrůšo, legrace, napětí a krapet adrenalinu. Koneckonců o tolik zase nejde. A navíc. Pokus o jízdu rovnou do 100 km vzdáleného Marathonu (jak přiléhavý název) je jediná opravdová naděje, jak se dostat do Austinu ještě dnes, v případě jízdy jen do té osádky cestou a pravděpodobné přerušené dodávky proudu i tam budu v téhle poušti na konci světa uvězněn minimálně do zítřka. Tak to zkusme. Tak se ukaž, osude!

A tak můj nablýskaný vůz sviští podvečerní krajinou, do kopce opatrně, z kopce pokud možno bez plynu. A napětí stoupá. Míjím 55 km a odbočku do bezpečí. Jsem na 60 km a ručička palivoměru se již nějakou dobu nepohybuje z místa (přesně na nule) a je jasné, že to bude mít nějaký důvod. 65. Naděje stále žije. 70. Naděje umírá poslední. 75. Auto stále jede, že by?

 80. Prrrrmmmm. 

◊◊◊

 A je to tady, přátelé. Dojeli jsme. Konečná stanice! Vystupovat!

Obloha je úžasná, tak jasná. Jen za tuhle chvíli všechny ty trable stojí! V tom našem moderním uspěchaném životě ani nemáme čas (a ve městě ani prostor) tohle všechno vnímat, vstřebávat. A najednou za nejbližším bushem vidím Old shatterhanda a Vinnetoua jak při ohni rozjímají pod touhle samou oblohou. Vždyť právě tohle je země, kam se Apačové v 19. století uchýlili před rozpínajícími se Anglosaskými nověpříchozími… Takže jestli mi osud připravil 20 km noční procházku do Marathonu, tak asi věděl proč. Už teď je to úžasný zážitek!

Okolo jede auto, druhé. Ale nikdo nestaví. Spíš než nenápomocní jsou řidiči asi ustrašení. Jsme přeci jen pouhých pár km od Mexické hranice. Po třetím autě už to vzdávám.

Zarazil jsem se evidentně jen kousek pod nějakým vrcholkem. Takže možnost je zkusit ten kousíček auto dotlačit (jak by se teď hodil trabant a ne tenhle kolos!!!), sjet z kopce co to dá a pak se teprve vydat na tu noční procházku. Zní to dobře a jdu na to!

Další auto. V rychlosti se jen nořím do vozu a zatahuju ruční brzdu a rychle mávat, třeba tenhle zastaví.

Nezastavil.

Vracím se k vozu. Jak jsme v kopci, tak se dveře samy zabouchly.

Automaticky beru za kliku.

A nic. 

◊◊◊

Musím se tedy přiznat, že (až) v této chvíli mě doopravdy zamrzl můj permanentní úsměv na líci. Tak to je tedy v loji. Tak tohle je tedy opravdu nečekaná zápletka. Do háje! To jak ze špatného filmu! Jak to ten šmejd vyrobili, že se dokáže zamknout bez přítomnosti řidiče v kabině (nejsem americká blondýna, abych nechal dveře zavřené tak, aby se pak jen zabouchly)! Vždyť klíčky jsem v zapalování nechal během víkendu na různých zastávkách snad stokrát. Proč právě teď a proč právě tady? To je jako zlý sen! Ten auťák se sám zavřel!!! Ten auťák sám, elektronicky, zatáhnul ty dveřní čudlíky!!! A ještě vysmívavě nechal rozsvícená světla uvnitř, takže teplé oblečení, bunda, všechno jídlo, pití, pas, platební karta, foťák ale i mobil si můžu prohlížet tak akorát zpoza okénka… Horečně jsem oběhnul auto, zkoušel brát za kliku druhých dveří, kufr… Nic, marnost nad marnost.

Co teď??? Dobrá rada drahá… Věděl jsem, že se ještě pořád celkem nic neděje, nic mi není, na dohled byl dokonce osvětlený ranč (ovšem snad první od Big Bendu). Hlavou se mi honily jen dvě věci. Za prvé – co když od auta odejdu a někdo mi všechno zevnitř vykrade??? Za druhé, rozhodnu-li se pro „standardní“ (rozuměj v amerických podmínkách) řešení a zavolám na asistenční službu spojenou s půjčením auta, co když z 600 km vzdáleného Austinu vyšlou záchrannou četu s náhradními klíčky, ona sem den pojede a druhý den pojede zpátky, a oni mi pak naúčtují celý výjezd s tím, že všechna ta pojištění, co jsem uzavřel, se nevztahují na lidské zapříčinění jdoucí do rozsahu ztroskotání uprostřed poušti bez paliva a ještě s klíčky zabouchnutými uvnitř vozu??? A já to pak půl života budu splácet??? 

◊◊◊

Rozhodl jsem se zachoval klid a auto ještě jednou důkladně prozkoumat. A při tomto důkladném průzkumu jsem na to kápnul. Pozorný čtenář už jistě tuší, odkud vítr vane. Ano, to hvízdající okénko bylo způsobeno drobnou netěsností, půlcentimetrovým nedosednutím toho stahovacího okénka na místě řidiče do těsnící gumy.

A začal boj. Byl to boj Davida s Goliášem, dvou holých lidských rukou s nejmodernější technikou, deseti lidských prstů (ještě teď mě bolí) s ocelovou karosérií a téměř ocelovým okénkem. Konstruktéři evidentně mysleli na to, aby okénko stáhnout nešlo, lumpové…

Táhnul jsem, tlačil jsem, páčil jsem, věšel jsem se vší silou. Půlcentimetrová škvíra se po 10 min. možná trošku zvětšila, ale jen možná. A další boj, až téměř do vyčerpání… … po půlhodině jsem byl tak na 2 cm a víc už to nešlo/jsem nemohl. A pak přišel poslední, sice riskantní, ale nakonec spásný nápad. Tím, že to okénko neběhalo v žádných lištách, tak v něm byla i malá vůle na „vyklopení“ ven. Všechny poslední síly, trochu risku, že něco nevydrží, levá ruka tlačí a páčí a pravá se zanořuje do vozu… … až k tomu osudnému čudlíku.

Jsem tam!

◊◊◊

 Wow (americký výkřik údivu na tři)! V případě neúspěchu s matematikou bych se zjevně uživil i jako vykradač luxusních vozů!

Na sedadle v teple, s muzikou a s jídlem a pitím jsem mohl aspoň chvíli v klidu odpočívat. Tfuj, z nejhoršího jsem venku.

Další auto. Už ani nevylézám. Co to? Samo zastavuje?

Skutečný zachránce. Otočí se a vrátí se do toho 20 km vzdáleného Marathonu a přiveze mi v mé 2l láhvi (tedy spíš barelku) od jablečného džusu spásnou tekutinu. Dávám mu 20 dolarů.

Hurá!!! 

◊◊◊

A čekám. A nic. A dlouho nic.

Až teď. Ale co to, to auto přejede okolo mě, otočí se, dojede za mě a zastaví za mnou. A co ta červená a modrá blikající světla? A do háje. Nechval dne před večerem… Tak tohle mi ještě chybělo. Zdá se, že o nocleh bude nakonec postaráno jinde. US border patrol.

Chlapík byl naštěstí dobrý, takže po celkem malé chvíli se naše diskuze stočila na ten bourák za 20 dolarů za den (rozuměj, to je pomalu jako u nás 20 Kč za den…). 

◊◊◊

Opět jsem osiřel. A čekání už se táhne. Jak může jet 40 km tak dlouho??? Pomalu upadám zpět do negativních scénářů a loučím se svými 20 dolary.

Že by konečně? Ale ne. Zase objetí, zase červená a modrá. Druhá kontrola? Takže hlavně žádné rychlé překvapivé pohyby, klid. Ten člověk má přecijenom zbraň a jistě ji umí i použít. 

◊◊◊

„Here is your change“ (tady máte zpátky drobné) povídá tenhle pohraničník a natahuje ke mně ruku. Koukám na něj jako spadlý z višně. Co to má znamenat? Jaké drobné? Co se děje? Kde se tady bere? A kde je můj zachránce s benzínem? A pak se tenhle pohraničník otočil, vrátil se zpět ke svému autu, pro cosi zalovil… a už se vrací s 5-ti galonovým kanystrem benzínu!

Osobně mi ho nalil do nádrže, udělil pokyny ohledně zapnutí zapalování, aby se benzín napumpoval do motoru, a dohlédnul na nastartování. Funguje!

Zbytek příběhu je rychlý, ale poutavý. Můj první zachránce se zeptal na stanici pohraničníků cestou, zda neví o otevřené pumpě v Marathonu. Ti mu sdělili, že v danou dobu žádná taková neexistuje (a kreditní kartu do automatu asi neměl). Načež se toho můj pohraničník ujal sám. Zavolal svému známému majiteli pumpy domů, ten se vydal ke stanici, pohraničník tamtéž, na místě se sešli, pohraničník zaplatil, pumpař natočil, vrátil drobné a pohraničník dovezl…

Budiž všem mým zachráncům věčná sláva…

A budiž sláva a čest všem hodným duším!

M. V. -  5. 3. 2010, Austin, Texas