Prázdniny dvou studentů v Anglii

 Doverské skály se blížily. Dva mladí studenti Jiří a Tom vzrušeně hleděli na přibližující se zemi. Ani nevnímali skupinku jeptišek, které potichu vyprazdňovaly obsah svých žaludků přes palubu nenasytným rybám plujícím za kolébajícím se trajektem Ostende-Dover. Jeli navštívit zemi, jejíž hrdinskou tvář znali z poválečné literatury nebo filmů a současnou z oficiálních médií, která jim podle ideologického klišé servírovala události typu amorální britský ministr obrany Profumo a prostitutka Kristina Keeler, marnotratnost královské rodiny a podobně. Hudba, kterou mezitím tato ostrovní země produkovala skupinou Beatles, se valila Evropou a její ideologický vliv začal nabourávat veškeré vize o výchově mladé komunistické generace.

„Do you have anything to declare?“ zaznělo přesně podle páté lekce anglické učebnice pro samouky z úst celníka. Nad ruksaky obou mladých cestovatelů, které designem připomínaly staré časy krále Šumavy, naštěstí nacpané jen trvanlivými poživatinami v konzervách typu lunchmeat, paštika a guláš, mávl rukou. Pasová kontrola byla zvídavější. U Toma se pozastavila nad adresátem zvacího dopisu, jako by tušila, že jeho obsah byl pro účely získání výjezdní doložky mírně, ale precizně upraven. Úředník se nakonec spokojil s omezením pobytu na tři týdny, navzdory dvouměsíčnímu vízu a nespokojenosti držitele pasu.

Následující dny ukázala tato ostrovní zem, jejíž obyvatelé se neradi hlásili k evropskému kontinentu, svou skutečnou tvář – přívětivou, důvěřivou, konzervativní, nerasistickou a zvídavou. Ze zvědavosti zastavovali svá auta, aby se dozvěděli jakému národu patří ta trojbarevná vlajka na ruksaku, a taktně nekomentovali velké díry, které na něm vyhlodaly anglické krysy první noc pod širákem, kdesi u Gatwicku. Odměnou za sdílnost mladíků pak bylo pozvání na sendviče, hostles recommendation a ojediněle i nabídka k ubytování.

Důvěřivost anglického venkova neznala mezí. S velkým porozuměním pro tuto slabost navazoval důvěryhodně vypadající Tom kontakt s místními obyvateli požádáním o doplnění zásob vody nebo informaci o studentských brigádách. Mnohý rozhovor končil nabídkou k ubytování v jejich domě, postavením stanu na zahradě nebo pozváním na čaj o páté. Jen jednou, když se v podvečer toulali mezi hlídanými ovocnými plantážemi, neodhadli vstřícnost místních obyvatel.

„Hledáme nějaké ubytování,“ obrátil se Tom na venkovana stojícího před svým domkem.

„Počkejte chvilku, zavolám příteli,“ ochotně odvětil venkovan.

Během několika minut se k nim po prašné silnici řítil policejní vůz. I když slova policisty vyzývající k nasednutí nezněla nepřátelsky, bylo oběma jasné, že zde končí. Když minuli policejní stanici, svitla naděje, když opět vyjeli z města, vypadala situace na přímou deportaci bez výslechu a vězení, ale když opět zajeli do polí a objevil se zemědělský hangár, připomínalo to únos. Zapomenuté klíče v zapalování vozu, ruce bez náramků a policista v hangáru sváděly k útěku.

„Nikdo tam není, ale až přijdou, řekněte, že vás přivezla policie. Ať vás ubytují,“ podruhé promluvil policista a zmizel.

Přišla jen skupina rozdováděných studentek z Norska. Jejich vedoucí se zdržel v místním pubu vášnivou diskusí o tom, kdo byl dobyvačnější v jejich vlasti – Vikingové, nebo Normandi. Mezitím dívky oddělily Toma od Jiřího a oba zvlášť ubytovaly. Před hodinou smíření s vězením, deportací i únosem se museli smířit i s případným násilím ze strany ženských potomků dobyvačných Vikingů.

Konzervatismus řadových Angličanů spočíval ve zvláštní izolaci od Evropy. Jejich znalosti Evropy končily na doverských útesech, v lepším případě v Normandii v místě vylodění, v přístavu Arromanches. Ve šlépějích shakespearovských dramat, která Čechy situovala k moři, přisuzovali Angličané nyní Československu prezidenta Tita, zemi na mapě hledali daleko na východě a nechápali, že se tam nemluví rusky.

Jen stařičký plukovník v jednom zahradním městečku, jehož žena nenechala bez povšimnutí hitch-hiking dvou mladíků v pravé poledne a pozvala je na čaj o dvanácté, byl výjimkou. Seděli s ním ve stínu staletého dubu a poslouchali jeho vyprávění o tažení jeho divize Evropou. Nohy v punčochách bez bot schovávali pod židlí, protože dle českého zvyku si boty sundali už před domem, kterým jen prošli, a v punčochách pokračovali přes dvůr se slepicemi a dále dlouhou zahradou k plukovníkovi. A když plukovník vyprávěl o svém synovi, který v této válce padl, a tekly mu při tom po vrásčitých skráních slzy, tak mladíci nohy už pod židlí neschovávali, protože tady už šlo o něco jiného, co je občas nutno si připomenout, aby člověk samou malicherností nezapomněl, co je nebo co bylo hrdinství.

Robin Hood v Nottinghamu

Nadšením z obyvatel této země se rozhodli obohatit tuto zemi o další ctnost a rozšířili řady dobrovolníků United Nations Association, kteří hlídali děti různé národnosti ve sportovním parku v Nottinghamu. A když si děti hrály na dospělé, byli svědkem toho, že děti přesně kopírují svět dospělých s dobrem i zlem. Pochopili, že ne ideologie, ale výchova může změnit svět. A když si děti hrály na království a nedovedly si představit, co dělá král, jmenovaly Jiřího králem a ten jim předvedl spravedlivého a přísného vládce, který od rána do večera dělá vše proto, aby se všem dobře žilo a ve světě byl pořádek. Děti však s napětím čekaly, co bude dál, protože je hlavně zajímalo, co bude král dělat s královnou. Král si ale se šestiletou královnou nevěděl rady. Zklamány se vrátily ke svému míči, který poslouchal hlavně ty snědší, ale těm světlejším to vůbec nevadilo.

Starosta Nottinghamu Mr. F. Taylor ocenil jejich snahu o správnou výchovu nové generace pozváním na radnici a společné foto volunteristů se starostou před sochou Robina Hooda vyšlo v Evening Post Nottingham dne …

Až když Tomovi a Jiřímu dobrovolná činnost zcela vyprázdnila kapsy a nabažili se výhod, které jim poskytovala příprava snídaní v UNA campu v podobě pěticentimetrové vrstvy smetany ve skleněných lahvích s mlékem a skládanek letadel v balení cornflakes, vydali se na cestu za výdělkem.

První den potkali na cestě ženu, která si je prohlédla a pravila:

„Lidé si mají pomáhat. Follow me,“ a odvedla je na plantáž, kde po dobu jednoho týdne naplňovali vědra jahodami, aby si dokázali svou nezávislost a životaschopnost v podmínkách jiného světa, než který znali.

Další týden se jim na cestě zjevil stařeček a odvedl je k bráně továrny, kde právě najímali brigádníky na sezónní práce v konzervárně jahod. Týden obsluhovali stroje a skládali bedny konzerv s tak důmyslně organizovaným pracovním režimem a přestávkami na odpočinek, že ani nevnímali dvanáctihodinové pracovní směny. Stali se kartou, která zaznamenávala jejich příchody, odchody, stravování, nákupy a výdělek.

Třetí týden jim na prašné silnici zastavila rusovláska a nabídla práci, ubytování i stravu. Bylo to zjevné pokušení. Vrátili se raději ke svým dětem do parku, ale za týden je dostihl telegram:

„Očekáváme vás.“

Rusovláska se nevzdávala. Další telegram byl nekompromisní:

„Job waiting.“

Hlasu z rajské zahrady neodolali a vydali se za ním. Práce na stavbě plynárny a oprava domovního plotu byly jen kamufláží. Chtěla hlavně je. V polozasypaném bunkru se Tom vymluvil na klaustrofobii, Jiřího zase příliš studily večerní mokré písečné pláže, a když šlo do tuhého a rusovláska si přivedla na pomoc neméně dychtivou přítelkyni, vymluvili se na důsledky příušnic a pro jistotu se pojistili ještě smyšlenou čtyřprocentní orientací. Lidé si mají pomáhat, ale někdy to nejde. Jako za trest je při přenocování cestou v přírodě přepadla bouře a v dešti a zimě proleželi v trávě celou noc přikrývajíce se tlustými Timesy, aby k ránu zjistili, že leží v soukromé zahradě a nad nimi se sklání vrčící doga.

Po této štvanici hledali útěchu v městě Coventry, aby si v tichu a chladu katedrály uspořádali své myšlenky a zbavili se tíhy svědomí, že nevyhověli bližnímu svému. Stáli před křížem zhotoveným ze tří velkých hřebů, aby se dověděli, že tyto zbytky z vybombardované katedrály se staly symbolem mezinárodního usmíření:

Kříž z hřebů je památkou na zničení katedrály v roce 1940. Po požáru střechy zůstaly velké ručně kované hřeby ze 14. století, které spojovaly její trámy, ležet v ruinách svatyně. Následující den kohosi napadlo vytvořit z těchto hřebů kříž. Tento kříž se stal v katedrále v Coventry symbolem mezinárodního usmíření.

Tehdy se na jedné křižovatce rozdělili a každý se ubíral jiným směrem…

 (úryvek z knihy Sametová flétna – viz rubrika Doporučujeme)