Šumavské proměny
Radu ministra vnitra Radka Johna jsme vzali vážně a nevydali jsme se jako turisté na sever sužovaném povodněmi, ale na jih na Lipno. Se svou labradorkou Inou a manželkou podobného jména jsme volili trasu píseckou, která je romantičtější a navíc zvyšuje pozornost řidičů svými krkolomnými zákruty kolem rybníků.
Cestou se bavíme srovnáváním cenových relací pestré sítě benzinových pump. Je z čeho vybírat. Palivová ručička se však nepozorovaně přiblížila k nule a tak první pumpa jakékoliv cenové relace byla záchranou. Uklidnil jsem se, až když jsem dostal od usměvavé blondýny k plné nádrži jako útěchu tatranku.
Když jsme se řítili padesátikilometrovou rychlostí kolem několik let rozestavěné dálnice, nechtěl jsem si zkazit dobrou náladu úvahou, že ve státě silnic a dálnic je cosi shnilého a uvěřil jsem ceduli „Brzy pojedete po novém.“ Každým měsícem tam totiž přibude jeden bílý pruh nebo patník a tak se zdá, že vše je na dobré cestě.
Z temelínských věží se „kouřilo“ a to zřejmě přimělo moji ženu položit záludnou otázku: „ Jak jsou vlastně vysoké?“ Reagoval jsem jak ten hrdina z knihy Jak se stát miliardářem a připomněl jsem si nedávnou diskusi o nejvyšších stavbách ve světe. Zdá se, že ty temelínské pokulhávají za světovým trendem. Těch 154 metrů není zase tak moc.
Následovala dobrá zpráva z radia, že nová vláda bude podporovat rozvoj jaderné energetiky jako zdroje čisté energie. Ta stará zbaběle lavírovala. Konečně spatří světlo světa návrh státní energetické koncepce, který leží několik měsíců neprojednaný ve vládním šuplíku. Se čtyřiceti osmi procenty elektrické energie z jádra budeme světoví. Ale až v roce 2050.
Fotovoltaiky rozeseté po krajině mi nikterak nevadily, než jsem si uvědomil, že příští rok hlouběji zasáhnou do mé peněženky. Současných pět procent obnovitelné energie se zvedne do roku 2030 na 15 %. Co naděláš – energetický mix musí být kvůli energetické bezpečnosti a soběstačnosti vyrovnaný. Vzpomněl jsem si na svého kamaráda, který v jižních Čechách postavil před lety první solární elektrárnu, dokonce svépomocí, a jako jedinou s dřevenou konstrukcí. Byl jsem na něj hrdý. Ale nevím, zda mu budu držet palce pro uvažovanou další stavbu.
Konečně jsme na Šumavě. Patron tohoto kraje Karel Klostermann na sklonku života v jedné knize napsal: „Jak se vše změnilo od těch dob! … a co tu starého zbylo, má jakýsi ctihodný, vznešený ráz, jako stará krajka věkem zežloutlá na hedvábné toaletě krásné paní.“
Proměn zažila Šumava více než dost. Po odstranění železné opony se našly na šumavských planinách ruiny usedlostí, trosky kostelů a pusté kapličky. Naštěstí příroda je nezničitelná a lidé, kteří šumavskou krajinu zvelebovali a svými hutěmi, sklárnami a pilami přinášeli obživu ostatním, jsou nahrazeni novou generací lidí, kteří se snaží Šumavu obnovit, vrátit jí její původní kouzlo a historii oživit.
Potěšil nás nově zrestaurovaný kostelík p. Marie Bolestné na kopci nad Horní Planou, postavený v roce 1779 na místě zázračného pramene. Informační tabulka sice nabídla nečekanou informací: „ …tento kostel byl renovován bývalými německými obyvateli,“ ale je děkováno i rakouským a českým dárcům. Přičiněním místných obyvatel vznikly na vyhlídkách kolem kostela, u pomníku básníka Adalberta Stiftera a podél aleje dvěstě let starých stromů vkusné dřevěné lavičky pro poutníky, které nikterak nekonkurují mohutným a prastarým, vytesaným z jednoho žulového kvádru. Mimo jiné na planině pod kostelem je nejvýše položené fotbalové hřiště v Evropě – 800 m.
Lipenské jezero v Černé je nejširší a tak jsem neodmítl projížďku plachetnicí – poprvé v životě. Bylo řádně větrno a usazen uprostřed lodi Nirvána se skloněnou hlavou jako na špalku gilotiny jsem očekával osudnou ránu ráhnem. Během napínavé jízdy jsem pochopil funkci plachty kosatky a plavčice, které nevadily ani strohé povely kormidelníka. Uprostřed jezera přestal foukat vítr a já jsem konečně mohl zvednou hlavu a kochat se okolím. Ani jsem nevnímal povzdech kormidelníka, že plavčice zapomněla pádla na břehu.
Skalní stěna Plešného jezera byla nepřehlédnutelná, stejně jako torza stromů napadených kůrovcem na hřebeni Plechého. Tato péče „ochránců přírody“ prý způsobila devastaci terénu v okolí jezerní stěny a zhroucení obelisku již zmíněného básníka Stiftera, vytesaného do skály. A když už jsme u té ochrany přírody, tak kůrovcem by se měli zabývat opravdu jen odborníci a ti ochránci-amatéři by měli pohlídat alespoň územní plán. To nevyžaduje žádnou odbornost – jen zdravý selský rozum. Nepovolit žádnou výstavbu na lesních planinách, nekácet zdravé stromy a přizpůsobit architektonický styl nových domů šumavské přírodě. Jak se říká – příroda nevyjednává. Musí se jí dát to, o co si říká, jinak nespolupracuje.
Nedaleký ostrov Tajvan alias Hadí ostrov působí lákavě, ale není radno jej navštívit. Patrně to byli rybáři, kdo rozšířil báchorku, že na tomto ostrově jsou hadi, aby nerušeně mohli klimbat u svých prutů. Nicméně desetiletá dvojčata našeho hostitele si s touto neověřenou informací nedělala starosti a rozhodla se na ostrov doplavat. Asi se inspirovala odvahou šestnáctileté Jessicy z Austrálie. Od břehu Jestřábí na ostrov je to dobrých 1800 metrů. Děvčata Markéta a Kristýna to dokázala!
Labradorka Ina si na výletě prožívá svůj vlastní příběh. Lenošení na zadním sedadle se stálou vidinou pamlsků na návštěvách střídá odvážnými skoky do každého rybníka. Tihle psi mají blány mezi prsty a jsou proto výborní plavci. Neúnavně aportuje z vody a zvláštní pozornost věnuje dětem hrajícím se na břehu jezera. Jakoby je hlídala. Únavou uléhá až mezi dveřmi hospůdky U Funyho. Číšník ji uctivě překračuje a holandská turistka, když o ni zavadí, se jí s úsměvem omlouvá: „Excuse me“. Prazdroj v hospůdce sice došel už v osm večer, ale Gambrinus byl dokonale chlazený a jídlo chutné. Doporučujeme.
Vydáváme se po proudu na jih. Nad vesnicí Lipno lítá vyhlídkový vrtulník. Při změně letového úhlu se mění zvuk motoru a manželka se zbytečně děsí, že motor vysazuje.Trochu to ruší poklidnou atmosféru, ale zvykáme si a děti nás lákají na podívanou. Tím to samozřejmě neskončí a nejstarší Anouk je už ve vzduchu. Dvousedadlový vysoce spolehlivý Robinson R-2 americké provenience nabízí vynikající letové vlastnosti a s plnými nádržemi vydrží ve vzduchu až tři hodiny. Vystřídají se nakonec všechny děti – Odin, Kristýna, Filip i Monika. Labradorka Ina štěká a chce také nahoru. Manželka nahoru nechce – prý lítala již nad kaňonem. Jak to? Kdy to bylo, že jsem při tom nebyl? Máme alespoň krásné „satelitní“ fotografie.
Krajina bezprostředně nad lipenskou přehradou je k nepoznání. Marně jsme hledali oprýskanou bytovku, kde jsme na svatební cestě jednu noc přespali na rozvrzaných postelích. Obklopen architekturou přímořských letovisek se zahraniční klientelou, marinou nejnovějších plachetnic, krytým veřejným bazénem a perfektní cyklostezkou ovládanou spíše kolečkovými bruslemi, málokdo již vnímá samotnou přehradní hráz s vodní elektrárnou. Přitom je také raritou, protože jde o dvě různé elektrárny. Lipno I je vybaveno dvěma soustrojími Francisovy turbíny o výkonu 60 MW. Odtoková voda z turbin je vedena tunelem o průměru 7,5 metrů (!) do vyrovnávací nádrže ve Vyšším Brodě a tam využita pro malou průtočnou vodní elektrárnu s jednou Kaplanovou turbinou. Prostě nevídané dílo uvedené do provozu v roce 1959.
Večerní klid rozřízne nezvyklý hluk motoru. Kopcem nahoru k baráku přijíždí na večerní party veterán jeep Willis-MA Charlie řízený známou českobudějovickou osobností. Usedám za volant. K Willisu mám osobní vztah. V pětačtyřicátém osvobozoval statek rodičů na Klatovsku. Řidič, dnes již prošedivělý elegán stále ještě kvalitního zevnějšku, uhrančivého pohledu a bystrého ducha, vypráví příběh tohoto technického skvostu. Skoro ho podezřívám, že jeho příběh byl předlohou ke knize Milionový jeep, ve které knižní hrdina lákal na bíle natřeného jeepa mnohá děvčata. Knihu jsem před lety koupil v levných knihách s doslovem prezidenta Havla. Bohužel, i tak někdy končí dobrá literární díla. Toto setkání bylo pro mne pohlazením po duši.
Cestou zpět domů jsme nemohli minout Zlatou korunu. Před mnoha lety jsme tam měli problémy zaparkovat. Dnes se to opakovalo a řada aut cizích značek bloudila městem. Doporučuji radním vybudovat důstojné parkoviště. Taková vzácná památka si to zaslouží. Zato organizace vodní turistiky fungovala bezchybně. Zvýšená hladina po deštích lákala vodáky a půjčovny kanoí a raftů byly v permanentním obležení. Jako starý vodák bych oslovil půjčovnu první zleva před mostem. Pohotový Petr briskně odhaduje vodácké schopnosti zájemců, poradí a se svými kolegy je doveze na místo.
Konec výletu
PS: Na budované dálnici u Písku mezitím přibyla další bílá čára.
Fotogalerie:
You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.







dhjissnii lkbjt yblsxwi aqzd gkluocxekegthxh