… Turbovrtulové letadlo IL-18 se stovkou cestujících na palubě udělalo oblouk nad Finským zálivem, pravým křídlem opsalo křivku nad doky Vasiljevského ostrova a nad Tallinským „šosse“ ve směru od města přistálo na letišti Pulkovo 18 km od Leningradu. Řev čtyřmotorového letadla a nervy drásající vibrace nýtů vnitřní vystýlky umlkly a letadlo tiše rolovalo k letištní budově. Cestující nastoupili do přistaveného autobusu a po několika metrech jízdy vystoupili u dveří odbavovací haly.

Za celní kontrolou nervózně přešlapoval štíhlý muž s vystouplými lícními kostmi, vojenského držení těla a v elegantních černých šatech, z pod kterých vyčuhovala tepláková bunda. Čekal na skupinu zaměstnanců Atomprojektu z Prahy, která přijížděla na několikaměsíční pobyt věnovaný spolupráci na projektu první jaderné elektrárny v Československu.

Atomoví specialisté Bob, Alex a Tom se spěšně protlačili davy lidí, aby bez dlouhého čekání zaujali přední místa před celní kontrolou.

 …………

 U štíhlého muže vojenského držení těla byl první Alex.

„Zdravstvujtě. Ich bin von… Ja z grupy…“ zakoktal vícejazyčně.

„Zachar, načalnik inostannovo otdělenija,“ zamračeně se představil náčelník zahraničního oddělení. Germánský jazyk mu připomněl dlouhá služební léta v zahraničí a nutnou ostražitost.

„Budem ti říkat Cukerín,“ v duchu při představování bleskově zařadil Tom náčelníka zahraničního oddělení do své databáze přezdívek.

Ze střeženého prostoru letištní budovy se konečně vypotácel Bob. Na dotaz Cukerína, jakou linkou přiletěli, nepřítomně odpověděl:

„Luftwaffí!“ Měl na mysli východoněmeckou společnost Interflug.

Po tomto entrée vyhlásil Cukerín pohotovost prvého stupně.

„Tak na tyhle tři si musím dát obzvlášť pozor. Ty nepustím z dohledu,“ řekl si bývalý politruk sovětské armády odhodlán uplatnit své zkušenosti i z jiných činností, kterými dbal na bezpečnost svého lidu.

Trojlístek nelenil a v dalších dnech se plně zařadil do pracovního procesu v leningradském Ústavu. Alex, specialista na potrubní systémy elektrárny, se soustředil na slabé články řetězu spolupráce, na černý valutový trh ve městě a na četbu právě vydaného románu Kmotr, ze kterého hodlal čerpat náměty pro volný čas. Po týdnu oznámil důležité zjištění. Projekt není zpracováván podle podkladů uváděných v protokolech, ale podle projektu jiné sovětské jaderné elektrárny. K nelibosti vedoucích rozvířil odbornou diskusi a byl přeřazen na jinou práci, která časově znemožňovala nepatřičné analýzy. Změna náplně práce mu umožnila bádat v oblasti optimalizací systémů a tak po několika týdnech bádání oznámil další důležité zjištění. Systémy jsou předimenzované a některé by naopak řešil s větší provozní bezpečností. Tohle byla již troufalost a Cukerín začal kontrolovat jeho styky. Marně. S nikým se zatím nestýkal.

Bob, specialista na úložiště jaderného paliva, se především zajímal o možnosti tréninku na ledě leningradské sborné a možnosti plaveckého tréninku v synagoze na Něvském prospektu, jejíž hlavní prostor byl přebudován na lázně s plaveckým bazénem a lákal představou skoků z kruchty do vody. Vybaven nakažlivým smíchem a výbornou znalostí několika světových jazyků a azbuky budil zájem hotelových telefonistek, které odposlouchávaly telefony a pod nejrůznějšími záminkami mu začaly samy volat. Chtěly si povídat nebo jen vyzvídat, ale měly naději jen v případě, když na sebe prozradily, že jsou blondýnky. K blondýnkám měl od mládí zvláštní vztah a cokoliv špatného jim odpouštěl. Cukerín se snažil zoufale najít v jeho známostech nějaký systém, ale když některé blondýnky volaly až z pobaltských republik a Bob ho v telefonu zmátl dokonalou napodobeninou ženského hlasu, zanechal všech nadějí.

Tom, diplomovaný studií britské jaderné elektrárny v Blackpoolu a vytrénovaný životem k disciplíně a odpovědnosti, spolehlivě plnil své pracovní poslání a přesně dodržoval pracovní harmonogram dne. Ráno posnídal v kantýně Ústavu gruzinský čaj a tvrdé pečivo – kolco, které o svačině vystřídal sladkou smetanou, jejíž nevídanou hustotu kontroloval sklenicí obrácenou dnem vzhůru. K obědu konzumoval skopové, které by doma nikdy nepozřel, a večer vyráběl husté polívky, protože sortiment v bufetech byl omezen jen na „butěrbrody“, které od svých německých příbuzných měly vypůjčen jen název. Během pracovní doby dodržoval nařízení Ústavu nenavštěvovat jiné kanceláře, nepohybovat se volně v jiných patrech Ústavu a stýkat se jen s přidělenou konzultantkou, růžolící Zojou. Také respektoval preventivní opatření Cukerína, které vylučovalo náhodný styk s mladými pracovnicemi Ústavu.

………..

Tom procházel obrazovou galerií v Ermitáži. Stranou mezi sloupy seděla skupina studentek leningradské univerzity a do svých skicáků zachycovala křivky klenutých stropů s mohutnými sloupy. Když se vracel nazpět, seděla tam již jen jedna a úporně gumovala. Zlostně pohazovala hlavou a svými dlouhými zrzavými vlasy vytvářela kolem sebe do zlatova zbarvený vějíř. Tom přistoupil blíže, podíval se na zbytky kresby a zeptal se:

„Eto čto?“

Patrně vyslovil tuto inteligentní otázku s nemožným přízvukem. Studentka se rozesmála, sklapla skicák a zvědavě opáčila:

„A vy odkuda?“

Když kráčeli po náměstí Zimního paláce, všiml si, že její nedbalé oblečení zakrývá téměř ideální postavu. Štíhlé tělo s většími pevnými ňadry, klenuté čelo, nosánek andělíček, lehce pihovatá. Přes rameno pletená brašna, kterou všude ve světe nosili jen umělci. Vypadala velmi mladě a Tom váhal, zda se nezeptat na její věk, když ji zval do baru. Stejně odmítla. Otec je původem Estonec a v rodině se nesmí pít alkoholické nápoje. Má zákaz chodit i do hospod.

Po této informaci přeladil Tom okamžitě své úmysly na poetickou vlnu a pokračovali v procházce. Role průvodkyně se jí zalíbila. Po pravé ruce stará část Zimního paláce, kterou dobyli bolševici v listopadu 1917 při říjnové revoluci, jak se učila v dějepise. Skutečnost byla jiná. Boje o Zimní palác se nekonaly. Bolševici vnikli bez boje do nechráněné budovy se zbytky prozatímní vlády. Pak zatkli 27 vojáků oddílu junkersu, znásilnili ženský batalión a palác vydrancovali.

Dívka sledovala jeho pohled:

„To je Petropavlovská pevnost s chrámem Petra a Pavla. Tam jsou pohřbeny carské rodiny včetně Petra Velikého.“

O chybějící poslední carské rodině – Romanovcích, která za Velké říjnové revoluce skončila postřílená a rozsekaná na kusy v šachtě v Jekaterinburgu na Sibiři, nemohla vědět.

Za mostem ukázala Vasiljevskyj ostrov, dříve Děkabristů, a rozpovídala se. Tam bydlí. Jmenuje se Lena po matce. Otec při obsazení Estonska sovětskou armádou a po následných pogromech raději prchl do Ruska. Paradoxně zde bylo bezpečněji. Mnozí v Sověty okupovaném Estonsku dopadli hůře. Své estonské příjmení Stone změnil za příjmení své ruské ženy. Rodiče žijí odděleně. Ona má na ostrově svůj byt, vlastně jen místnost v rozdělené „komunalnoj kvartire“.

Když Lenu doprovodil k jejímu domu a čekal, že ho pozve nahoru, vyčetla z tváře jeho myšlenky a se škodolibým úsměvem pravila: „Někdy tě pozvu nahoru.“

Objevovala se náhle, nepravidelně a šokovala ho bláznivými nápady. Jednou chtěla, aby ji doprovázel na školní bramborou brigádu a nechápala, že cizinci nesmí bez povolení opustit leningradskou oblast. Podruhé s ní musel prosedět několik hodin u pobřeží Finského zálivu na haldě čerstvě nařezaných fošen, inhalovat vůni dřeva s tekoucí pryskyřicí a hledět do mořských dálek. Když se v zálivu utrhla ledová kra s rybáři, protože navrtali díry v ledu blízko sebe, a zachraňovali je vrtulníky, byli také u toho.

V období bílých nocí byla posedlá představou tance na lodi, která směřuje do nitra zapadajícího slunce, se kterým se vylodí o dvě hodiny později na jiném místě téhož moře. A když jí Tom přání splnil a protancovali spolu celou první polovinu noci na palubě lodi Družba ve Finském zálivu, usnula únavou v jeho náruči a neviděla zapadat ani o dvě hodiny později vycházet to tajemné slunce.

Svou čistou duší a dívčí naivitou pokorně přijímala svět kolem, aniž vnímala jeho tragédii. Měla svůj svět ráda, ale tušila, že existuje i jiný. Umění vitráží jí dovolilo pohlédnout na svět v jiných barvách a svým uhlem a skicákem tvořila svět, který byl lepší.

A když konečně Toma pozvala nahoru do své jediné místnosti „komunalnoj kvartiry“, stala se z ní žena hostitelka drsné reality. V každé místnosti jedna rodina, společná kuchyně, ve které každému patřil jeden stůl, vařič, elektrická zásuvka a elektroměr. Pro všechny jedno WC a koupelna.

V té první noci na něj padala ze stropu na nahá záda plochá zvířátka, jejichž rychlost sání lidské krve již jednou poznal. Smála se jeho zděšení a vesele pohazovala hlavou, až její dlouhé vlasy zcela zakryly její nahé tělo. Do rána pak seděl u jejího stolu s malou lampičkou, prohlížel si její černobílé akty vyfotografované proti světlu, ve tmě, v mlze, v dešti i v plné nahotě a přemýšlel, co řekne své matce, která měla jediné přání, aby se nezamiloval do nějaké dívky z těchto končin.

Nakladatelství Regia, www.nakladatelstvi-regia.com , www.kosmas.cz, www.knizniweb.cz, www.dobrovsky.cz

Kniha Sametová flétna (nakladatelství Regia) je vtipnou zprávou o životních osudech lidí různého společenského postavení (sedláka, studenta, diplomata nebo atomového experta) na pozadí velkých historických událostí od vzniku 1. republiky po Sametovou revoluci. Nabízí také pohled do zákulisí projektování jaderných elektráren doma i v zahraničí.

V následující ukázce uvádíme úryvek z příběhu na Národní třídě před 20 lety.

…Hradba bílých helem se pohnula a jako na povel se zvedly bílé pendreky. Výkřiky „Máme holé ruce!“ je nezastavily. Mlátička hlava nehlava. Hysterické výkřiky zraněných studentek plné zděšení a bolesti. Tohle nikdo nečekal. Od Národního divadla dorazily transportéry. Dav se dostal do děsivého presu z obou stran. Nedalo se vůbec dýchat. Jeden pořádný nádech a pak šetřit s výdechem. Jako u flétny. Vzápětí je dav hodil k budově.
„Chyť mě za ruku!“ řval Tom na kamaráda nebezpečně natlačený na sklo výlohy obchodu s hudebními nástroji, kde před několika hodinami pískal na flétnu. Na poslední chvíli se to podařilo. Chytli se za ruce. Stačil si jen předloktí o něco roztrhnout. Z rukávu mu kapala krev.
Po bleskové pauze následovalo druhé dějství novodobé tragédie. S novými herci a v nových kostýmech. Odmaskovaní tajní, účastníci demonstrace, vytahovali z obklíčeného davu předem vytipované studentské vůdce. Vzduchem létala pohotovostní jednotka v červených baretech. Zdatní a mrštní válečníci bez zbraně. K úderu používali všechny čtyři končetiny. Kanady měli okované.
K nečekané proměně došlo i na druhé straně. Dav přestal šílet a začal se bránit. Bylo vidět pěstní souboje. Policejní kšiltovky se válely po asfaltu. Boj s červenými barety nabýval na síle. Jeden baret se odvážil příliš individuálně zaútočit na dav, byl vtažen dovnitř a obdržel výprask.
Po půl hodině zůstalo v bojujícím kotli už jen asi sto demonstrantů. Jediné únikové místo bylo podloubím do Mikulandské ulice. Kruh obklíčených lidí se zmenšoval. Z davu byli stále vytahováni studenti. Tom s Gustou se nebezpečně dostávali na řadu. Gusta se rozhodl pro šílený krok. Využije svátečního oblečení a zkusí normálně vřavou projít. Podařilo se. Kdosi z policajtů se ho snažil zastavit.
„Co si to dovolujete,“ osočil se na něj Gusta a důstojně odcházel nechávaje stát zaskočeného policajta s otevřenou hubou. Tom se rozhodl zmizet podloubím. Stačili ještě na sebe křiknout:
„Večer u nás na Arbesáku.“
Podloubím proběhl mezi dvěma statnými studenty. Ti ho ochránili svými nastavenými rameny. Za každým sloupem z obou stran jeden bijec s dlouhým obuškem. Zkrvavení studenti a Tom vběhli do Mikulandské ulice. Konečně venku. Teď do Ostrovní a pryč. Zvedli hlavu. V Ostrovní další hradba policajtů. Zkouší dveře domů. Všude zavřeno. Až dveře asi třetího domu povolily.
Na schodech v přízemí seděl mladík s dívkou. Kapesníkem si otírali krev v obličeje. Zkouší zazvonit v prvém patře. Nikdo neotevírá. Přichází další studenti. Prý začínají prohledávat domy. V posledním patře po dlouhém zvonění se otevírají dveře. Byt je plný studentů. Celá jedna třída s profesorem. Zahlédl světlovlasou dívku z Albertova. Jednu z mluvčích. Jmenuje se Monika. V očích má stále stejný vzdor jako při projevu. Venku už je tma. Prostor malého bytu napěchovaný studenty matně osvětlují pouliční lampy. Hluk a křik z ulice pomalu slábne. Pro jistotu vyčkávají další půl hodinu. Dva studenti se nabízí prozkoumat terén v okolí. Po notné době se vrací jen jeden. Na Národní už je prý klid. Po ulici se válí kusy oděvu, tašky, brýle, boty…
Přijíždějí čisticí vozy. Policajti stále hlídkují. Někteří pronásledují studenty ve vzdálených ulicích. Totalitní bestie se ještě nenasytila.
Teprve teď si Tom uvědomil, že stále ještě svírá v ruce sametové pouzdro s flétnou…

Nakladatelství Regia, www.nakladatelstvi-regia.com , www.kosmas.cz, www.knizniweb.cz, www.dobrovsky.cz